Cvičení II/2016

Člověk míní, osud mění. Takhle nějak se to říká a pro naše cvičení se toto motto stalo více než pravdivým. Z naší akce se ve zlomku okamžiku stal spíše boj s neviditelným nepřítelem jménem přírodní podmínky a bojoval také i každý sám se sebou a se svým vyčerpáním a zdravotním stavem. Jako tým jsme však obstáli na výbornou, každý problém má přece své řešení… Jen lituji, že z této akce nejsou žádné fotky.

    Na pozici jsme dorazili v pátek večer ve složení Lynx, Exe, Phoenix, Torreto a Ermine (zbývající dva členové odpadli kvůli zdraví a práci). První večer jsme pojali jen jako menší týmovou oslavu s grilem pod širým nebem a uvítali jsme tímto velmi důstojně také nový přírůstek do naší lesní rodiny – naše nové týmové vozidlo Lincoln Navigator. Později v noci jsme se v několika skupinách střídavě pouštěli na noční patroly, průzkum oblasti a průzkum místních opuštěných objektů. Po dvojicích jsme pak až do rána drželi na pozici našeho ležení hlídky. Primární úkolem hlídky bylo hlavně udržovat oheň v táboře, chladné počasí nám už první noc dalo hodně zabrat a teplota klesla téměř k nule. Dík patří našemu nováčkovi Torretovi, který držel dobrovolně hlídku přes 4 hodiny v kuse.

    Další den se hned od rána opět nesl ve znamení velmi chladného počasí. Plánované zkušební střelby z plynových zbraní nebylo možné realizovat, ani CO2 neměl patřičný tlak. Lehce nefunkční byly vlivem počasí i ThunderB granáty, které oba selhaly a musely být opatrně zneškodněny zástupcem velitele Erminem. Přesto se nakonec několik odpalů podařilo a zjistili jsme, že nejlepší náplní kvůli efektu do tohoto typu granátů je obyčejný pudr.

    Rozhodli jsme se tedy konečně zahřát pohybem v prostoru, který nám trochu zkomplikovala práce místních dřevařů. Přesunuli jsme tedy aktivity trochu dál od ležení a k přesunu a sběru členů využili Lincolna, při této příležitosti jsme trénovali nástup, výstup, ochranu vozu a základní bojové manévry. Vše šlo dle plánu, ale jak už jsem v úvodu načal, nemělo to dlouhého trvání.

    Exe a Phoenix si zvolili jako místo k nástupu pozici u svažující se a dlouho nevyužívané lesní cesty. Pro silný a velký vůz, jako je Lincoln, by tato pozice za normálních okolností problém nebyla, ale vlivem špatného počasí a celkového podmáčení půdy díky nedalekým mokřadům pod kopcem byla situace fatální. Lincoln se dostal na lesní cestu, zpět už to ale nešlo a uvázli jsme na místě. Kola se obalila silnou vrstvou bahna a lesního podloží a tak nám nezbylo nic jiného než prostě pokračovat po lesní cestě do neznáma a doufat. Dovolím si tvrdit, že místní terén byl tak nepřístupný, že by téměř tří tunový Lincoln zpět do civilizace nedostal ani traktor.

    Asi po prvních dvou stech metrech pohybu na lesní cestě se z Lincolnu staly třítunové sáňky s velmi špatným ovládáním a vše se ještě více komplikuje překážkou ze spadlých kmenů bříz. Řidič Torreto a Ermine proto vyrazili dál po cestě pěšky a zbytek týmu mezitím odklízel překážky.

    O dalších dvě stě metrů dál však pro Torreta a Ermina přichází doslova zděšení. Lesní cesta je neprostupně blokována množstvím větví a jedním ohromným spadlým stromem. Touto blokádou nebylo možné proniknout ani pěšky, natož pak třítunovým monstrem. Chlapi z MARTENs Praha však nejsou ten typ, co se vzdává hned. Byť jsme nebyli na tuto situaci vůbec připraveni a ani vybaveni, dali jsme se opět do odklízení. V autě bohužel nebylo žádné nářadí, žádná sekera. Díky pátečnímu průzkumu jsme však věděli, že v suterénu jednoho z objektů v prostoru cvičení se nachází dvě staré a rezavé pily. Zatímco Torreto a Ermine pokračovali dál v průzkumu cesty pryč z toho neštěstí, zbytek týmu se vydal zpět k ležení pro tyto pily a pokračoval v odstraňování překážky.

    Průzkum Torreta s Erminem nakonec zabral asi hodinu. Lesní cesta se pod kopcem rozdělovala na další dvě a tyto dvě se pak dále dělily na množství odboček. Zkusili jsme hodně alternativ a našli jedinou možnou cestu ven – skrz blátivé mokřiny a úzkou pěšinu na protější kopec, kde jsme přes pole konečně zahlédli civilizaci a zpevněnou cestu.

    Po návratu Torreta a Ermina zpět začal nefalšovaný boj za záchranu týmu i našeho vozu. Jediným vybavením byly dvě nalezené pily, nože a nezdolná víra a náš silně černý humor.

Odstraňování kmenu padlého stromu nakonec zabralo asi čtyři hodiny. Tak velký kmen nasáklý vodou pružil a odmítal povolit. Pilami a silnou pákou v podobě jiného tenčího kmene jsme celý kolos doslova odpižlali a odpáčili z cesty.

    Asi o sto metrů dál jsme se opět zasekli, tentokrát v hromadě bahna a větví, které bylo nutné vyházet z pod auta. Auto bylo ještě nutné naklonit, aby byla trakce kol dostatečná, proto celý tým jel na nášlepech, pouze Torreto byl uvnitř a řídil. Lincoln se konečně sesunul až dolů do mokřin, kde však nebylo možné zastavit. Torreto pokračoval dál a zbytek týmu pěkně po armádním způsobu klusal za autem.

    Bylo asi půl páté odpoledne, když se vůz konečně provalil brodem v mokřinách a dál jsme konečně pokračovali po suchém a pevném podloží. Vůz nakonec bezpečně zdolal ohromný kopec až na pole, odkud se jedinou možnou cestou dostal celý tým zpět do civilizace a odtud na svou pozici v táboře.

    Celý tým byl po návratu silně fyzicky vyčerpán a snad i lehce podchlazen. Rozhodli jsme se proto dále nepokračovat ve cvičení a udělali si jen další hezký večer pod hvězdami. Ráno jsme vyrazili zpět do našich domovů.

    Přestože cvičení nešlo podle plánu, píšu tento report s nesmírnou hrdostí, neboť se nám podařilo obstát ve velmi tvrdých podmínkách, poprat se na výbornou s nejedním problém a doslova holýma rukama vyprostit třítunový vůz z bláta ven. A právě takové situace tým stmelují a tvoří základy budoucí nesmírně pevné vazby mezi členy.

    MARTENs Praha dokázal, že nepatří rozhodně mezi týmy, které něco vzdají, které už prostě nemůžou. Těšíme se na další společné akce a cvičení, jen s drobným ponaučením, že je nutné vůz lépe vybavit. Znovu se uvidíme na akci Čečna 2016 a já pevně věřím, že tentokrát už se obejdeme bez zapadnutí do bláta.

Ermine